V Senegalu jsme vybudovali komunitní centrum

Zažil jste kulturní šok? 

Afriku relativně znám, ale žít tam s rodinou byla nová zkušenost. Řešíte školy, běžné rodinné fungování, takže člověk jde víc do detailu. Kulturní šok jsem úplně neměl, ale je pravda, že překvapení přicházelo denně – ať už v práci, nebo v běžném životě. 

Jak probíhalo rozhodnutí přestěhovat se s rodinou? 

Věděl jsem, že tam pojedu na delší dobu, a vždycky jsem chtěl, aby si rodina mohla projít takovou zkušeností. Manželka je otevřená podobným výzvám, řekla hned ano – a děti musely automaticky s námi. 😊  

Jak vznikl nápad vybudovat komunitní centrum v Bango, městské čtvrti Saint Louis? 

Hned vedle jsme budovali zmíněné modulární letiště, a za tu dobu došlo k určitému propojení s domorodci. 

Impuls vzešel částečně z místní komunity, která postrádala neutrální společný prostor. Vesnice má zhruba dva tisíce obyvatel a žije zde jen asi pět příjmení – tedy pět velkých rozvětvených rodin. Když řeší problémy, děje se to vždy „u někoho“, a tak byl vznik nestranného zázemí více než žádoucí. Zároveň tam chybělo vzdělávací a sociální centrum. 

Další velký impulz vzešel z rozhovoru mezi velvyslancem panem Machálkem a panem Martincem. Padla zmínka o tom, že by bylo vhodné připojit k velké státní zakázce (letiště) i nějakou humanitární rovinu. Vznikl grant z Ministerstva zahraničních věcí, větší část nákladů nakonec pokryl pan Martinec a KOMA. Projekt jsme pak dlouho připravovali – získání pozemku, vyřízení stavebního povolení, příprava projektu. 

Jak vypadá samotné komunitní centrum? 

Hlavní částí je modulární stavba o rozloze zhruba 72 m² (6×12 metrů), která slouží jako multifunkční sál s toaletami a zázemím. Může sloužit pro školení, kulturní akce, zdravotní dny i jako zázemí pro letecký klub. Zajímavostí přitom je, že tuto hlavní část tvoří prakticky jeden obrovský modul. 

K tomu jsou tři kruhové stavby v tradičním stylu, které mohou fungovat jako školící místnosti nebo zázemí pro krizové ubytování, například pro matky s dětmi. 

Dále je tam komunitní zahrada, prostor pro řemeslné dílny, úpravna vody a studna.

Kdo centrum provozuje? 

Komunitní centrum převzala místní nezisková organizace, která má standardní strukturu – ředitele, správce, pokladníka, a tím je zajištěn její dlouhodobý provoz. O provozu rozhodují společně. 

Byla místní komunita zapojena do realizace centra? 

Ano. Nejen že jsme všechny kroky konzultovali s komunitou, ale samotnou stavbu realizovali převážně místní obyvatelé – většinou ti, kteří nám předtím pomáhali na letišti. Bylo skvělé vidět, že dokázali s pomocí dvou českých montážníků postavit celý objekt. 

Co bylo při realizaci největší výzvou? 

Největší komplikací byly pozemky – chybějící katastr, stavební povolení, neshody se sousedem. Trvalo rok, než se podařilo zjistit, proč jeden soused projekt blokuje. V této kultuře není běžné, že by někdo otevřeně řekl, co mu vadí, takže jsme museli postupně zjistit příčinu. 

Nakonec se vše vyřešilo ke spokojenosti obou stran a se sousedem máme velmi dobré vztahy, jen se tyto věci v Africe rozhodně nedějí na počkání. 

Promítla se do projektu česká kultura? 

Ano – například typické grilovací místo je vytvořené podle českého vzoru, včetně roštu s posuvným rožněm, protibodlem a kličkou. Místní byli fascinovaní a ptali se, jak to funguje. Nakonec jsme si tam udělali rozlučkovou „grilovačku“ a naši afričtí přátelé byli nadšení. 

Přinesla místní kultura něco zpět do českého přístupu k modulární architektuře? 

Určitě nás to přimělo přemýšlet o tom, jak spojit moderní modulární přístup s tradičními místními formami, například kruhovými stavbami. Inspirací bylo i to, že v jednoduchosti je krása, a že i skromnější stavba může dobře sloužit. 

Vidíte potenciál pro další taková centra? 

Ano. V Africe obecně chybí veřejné prostory. Komunitní centra mohou být ohniskem vzdělávání, kultury i pomoci. Náš projekt byl rozměrnější, ale šlo by dělat i menší varianty. Stačí stín, bezpečné zázemí a místnost pro vybavení. 

Jaké byly vaše zkušenosti s každodenním životem v Senegalu? 

Největší rozdíl představuje časová náročnost. I jednoduché věci trvají mnohem déle. Třeba do banky jsem šel zrušit účet desetkrát, a stejně jsem ho stále měl – to je tam běžná realita. Největší frustrace jsou z úřadů a služeb, ale učí vás to vytrvalosti. I obsluha v hospodě si vás nemusí všimnout za celé dvě hodiny, tak se potom prostě zvednete a odejdete. 

Jak vypadala školní a rodinná rutina? 

Děti chodily normálně do školy, měly kroužky, učily se česky i francouzsky. Manželka učila češtinu a další předměty, aby děti zvládly české zkoušky. Volného času moc nebylo. Volný čas, který byl většinou jen v neděli odpoledne, jsme trávili jednoduše – pláž, příroda, procházky. Já osobně pracoval od pondělí až do neděle. 

Jak jste vnímal zdravotnictví? 

Státní zdravotnictví je velmi omezené. Nemocnice jsou bez vybavení, vše si musíte koupit sami, včetně léků. Lékař vám řekne, co potřebuje na ošetření, vy si sami jdete nakoupit léky a materiál, a vrátíte se s tím zpět pro ošetření. A pokud nemáte peníze, ošetření se nedočkáte.

Měli jsme i vážnější případy na stavbě s řeznými poraněními, ale ta se povedlo zašít a náležitě ošetřit. A jednou jsem z vlastních peněz zaplatil péči, která místnímu obyvateli zachránila život – ruku si propíchnul nožem a dostal do ní sněť. Bez šetření by nejspíš zemřel. 

Jak vaše děti vnímaly život v Senegalu? 

Děti to přijaly překvapivě dobře. Mají tam spoustu kamarádů a integrace byla bez problémů. Vnímají kulturu realisticky – občas kriticky, ale mají s ní hlubokou zkušenost. 

Plánujete návrat do Afriky? 

Momentálně jsme zpět v Česku. Spolupracuji na zakázkách v Letňanech (největší modulární hotel v ČR) a Ostrově (modulární pavilon psychiatrie), ale návrat do Afriky nevylučujeme. Máme tam rozpracované další zakázky. Politická situace se ale zkomplikovala a prostředí ztratilo dynamiku, takže uvidíme. 

Nejbizarnější zážitek z Afriky? 

Při kontrole stavby ve dvě ráno jsem zjistil, že místní malíři pracovali s neuvěřitelným nasazením, přestože tam nikdo „nedohlížel“. To jsem opravdu nečekal. Poněkud úsměvná situace mě ujistila v tom, že když dostanou příležitost, dokážou úžasné věci.  

Nejdivnější jídlo? 

Mořský hlemýžď – na slunci usušený, částečně shnilý. Přidává se po kouskách do jídla jako chuťovka. „Voní“ jako zkažená ryba. 

Oblíbené senegalské slovo? 

„Backerre“ – znamená bahno. Nejde o senegalskou wolofštinu, ale o slovo z jazyka Pulaar, kterým v Senegalu mluví skupina pouštních lidí Halpulaar'en. Přišlo mi zábavné a symbolické v tom, že jsme v prachu a blátě dokázali vytvořit modulární budovy, které pro místní mění mnohé k lepšímu. 

Jak byste popsal Senegal třemi slovy? 

Milý. Špinavý. Pohodový. 

Co byste doporučil někomu, kdo uvažuje o stěhování do Afriky? 

Ať to rozhodně zkusí. Je to způsob, jak si otestovat, jestli je to pro něj. Pro ty, které to baví, je to správný směr. 

Mnohokrát vám děkujeme za inspirativní rozhovor, Tomáši, a přejeme vám bezproblémovou realizaci mnoha dalších modulárních projektů u nás i ve světě.